© P. Jan Balík (17.12.2013 09:15)
Milá eMko, katolíci vyznávají, že základní pro spásu je žít podle svého svědomí, což znamená poctivě hledat pravdu a žít podle ní. Křest je jistou cestou spásy, protože to řekl Ježíš a také základní poslání církve, jak řekl Ježíš, je hlásat evangelium a křtít. Může být spasen tedy i ten, který hledá pravdu, ale evangelium nepoznal a tedy ani o křtu nic neví. Kdo by ale poznal, že křest je důležitý a nenechal se pokřtít, ten by byl ohledně své spásy v problematické situaci. S církvemi, pokud křtí (křesťanské církve) je to podobné. Není jedno, v jaké církvi žijeme, zásadní otázka je, co poznáváme (po důkladném hledání), že odpovídá nejvíce církvi Kristově.

© redakce (17.12.2013 09:39)
Ahoj Er, když jsem přemýšlela, co na tuto otázku odpovědět, vzpomněla jsem si na to, co se přihodilo mně. Když se se mnou rozešel kluk, o kterém jsem si myslela, že to bude můj budoucí manžel, hrozně to bolelo. A ptala jsem se na to samé jako ty. Ještě horší rána přišla, když si brzy po našem rozchodu našel jinou holku a já byla sama - ne, že by kolem mě nebyli kluci, kteří by chtěli se mnou chodit, ale žádný z nich nebyl jako ON, všechny jsem s ním porovnávala. Něco ti ale musím prozradit - ti kluci se kolem mě začali točit právě po rozchodu, protože jsem byla tak nějak bezbranná a nešťastná. Už ne ta samostatná holka, která si nenechala s ničím pomoct. Kluci najednou ucítili příležitost, že můžou být pro někoho hrdiny už jenom tím, že si s ním povídají o jeho trápeních, že ho někam doprovodí, někam ho pozvou, aby měl radost. Hodně mi to otevřelo oči a pochopila jsem, že jsem předtím kluky svým chováním tak trochu odháněla. Poučila jsem se. Přesto zacelení ran chtělo čas, a tak jsem zůstala sama asi dva a půl roku. Ale nebyl to pro mě čas ztracený! To vůbec ne! Naopak. Dnes vidím, že díky těm dvěma a půl letům, než jsem poznala svého současného snoubence, jsem zažila spoustu skvělých akcí a navázala nová přátelství - to všechno by nejspíš nebylo, kdybych si hned po rozchodu někoho našla a (nejspíš sama víš jak to je) uzavřeli bychom se aspoň e začátku vztahu okolnímu světu (což je přirozené). Víš, pochopila jsem, že všechno v životě má svůj smysl a navíc, když věříme v Boha, víme, že by po nás nechtěl nic, co by nás neposunovalo někam dál. Rozchody jsou bolestné, ale na druhé straně i potřebné. Učí nás poznávat sama sebe, uvědomovat si, jaké hodnoty jsou pro nás důležité. Patří k životu stejně jako bolest a smrt. Ne nadarmo se říká, že co člověka nezabije, to ho posílí. Přesvědčila jsem se o tom mockrát, když jsem díky svým zážitkům z rozchodů mohla poradit několika kamarádkám, které prošly podobnými situacemi a věděly, že jim rozumím. Právě proto, že jsem si prošla něčím podobným. Ohromně to upevnilo naše přátelské vztahy. A to se přece také počítá! Nic, co nás potká, se neděje nadarmo. Ze všeho (i na první pohled bolestného a těžkého) se dá vytěžit spoustu dobrého. Chce to jen trochu času a odstup. Nikdy nevíš, kdy se co může hodit ;-). A že někteří lidé rozchod vůbec nezažijí a najdou toho pravého hned napoprvé? Možná jsou v určitém směru ochuzení. Taková věta: "Ty tomu nemůžeš rozumět, tys to nikdy nezažila," totiž někdy zabolí víc než samotný rozchod. Dospívání je o hledání. Sama sebe, svého životního partnera, své životní cesty a povolání. Ke hledání patří i to, že někdy napoprvé netrefíme správnou cestu a musíme se vrátit. To ale neznamená, že by nás i ta "špatná" cesta nemohla něčím obohatit. Možná si na ní uvědomíme něco nového, co jsme do té doby nevěděli. O sobě, o druhých. Důležité je to, co z toho vytěžíme, co si z toho odneseme. Pokud procházíš podobným obdobím, moc ti fandím a držím palce, abys dokázala všechny události svého života proměňovat. I pády jsou cestou vpřed. Myslím na Tebe! P.

© redakce (16.12.2013 11:05)
Milá Klara, nejlepší způsob, jak něco druhému povědět, je upřímně. Bez "chození kolem horké kaše". Řekni mu to přesně tak, jak jsi to napsala nám. Pokud nemáš odvahu mu to říct do očí, můžeš mu to napsat. Že ho máš ráda, ale že se zatím na žádný vztah ani flirtování necítíš, že jsi ještě hodně mladá a nechceš mu ublížit tím, že si s ním něco začneš jenom, aby nebyl zklamaný. Pokud tě má opravdu rád, pochopí to a nebude na tebe tlačit. Myslíme na tebe, klidně se zase ozvi. Pěkný zbytek adventní doby! P.

© redakce (13.12.2013 08:10)
Ahoj Jee, máme radost, že vás hlavolam baví! :) Klidně ho posílejte i dalším kamarádkám, ať si ho vyzkouší. Měj krásný den! P.

© redakce (09.12.2013 13:41)
Ahoj, zkus napsat na mail pdm@missio.cz, tam by měli vědět víc. ;-) P.

© P. Jan Balík (11.12.2013 07:48)
Milá M., píšeš nám o svých velikých obtížích. Děkujeme Ti za důvěru. Chceme Tě ujistit, že na Tebe budeme pamatovat v modlitbě, aby Ti Pán Bůh dal zakusit, že Tě má skutečně rád. Kdo prožije, že ho Bůh má rád, ten snadněji prožívá takové chvíle života, jaké nám popisuješ. Protože není snadné radit takto na dálku, doporučujeme Ti, aby sis o všem popovídala s tatínkem, třeba i s panem farářem a nebo zašla za psycholožkou. Možná i za všemi třemi. O svých těžkostech potřebuješ hovořit s lidmi, kteří mají nějakou zkušenost, aby ses v nich vyznala a zbytečně nepadala do depky. (poznámka redakce: Nemusíš mít strach, že bys byla nějak divná. Podobné pocity jako ty zažívá v době dospívání spousta holek. Jde jenom o to nestáhnout se do sebe, zapojit se třeba do příprav různých akcí, začít dělat něco navíc - třeba sport nebo si najít jiný koníček - jednoduše: chtít s takovými stavy, které tě ubíjejí, něco dělat. Protože když člověk sám nechce, je každá rada drahá. Držíme palce, abys našla odvahu k rozhovoru i ke změně! P.)

© redakce (09.12.2013 14:47)
Milá Lucia, určitě si to celé nenechávejte pro sebe. Zajdi za třídní učitelkou nebo za nějakým učitelem (učitelkou), kterému věříš a pověz mu to, co jsi napsala nám a požádej ho o pomoc. Řekni mu, aby si na něj dával větší pozor třeba během dozoru na chodbách. Protože toto jsou závažné věci, které musí řešit učitel nebo ředitel školy s rodiči toho chlapce. Myslíme na vás a věříme, že se podaří celou situaci vyřešit. P.

© redakce (09.12.2013 13:43)
Ahoj Verčo, děkujeme za nápad, poznačíme si a uvidíme, co se nám podaří o skupině najít. Krásný den! ;-) P.

© redakce (10.12.2013 08:15)
Ahoj Jů, opravdu si ceníme toho, že chceš kamarádce pomoci a doufáme, že k tomu trochu přispějeme i my v redakci. ;-) Podle toho, co píšeš, mi přijde, že si tvoje kamarádka vysnila ideální vztah a snaží se do něj svého kluka tak nějak "napasovat". A ono to drhne. Což je pochopitelné, protože její kluk není romantický hrdina z filmového plátna, který nemá žádné nedostatky a pokud ano, jsou skvěle zamaskovány; ale je to opravdový kluk z masa a kostí. Kluk, který si v sobě nese své krásné, ale také horší povahové vlastnosti a sklony. A v tom je podle mě zakopaný pes. Totiž - doba chození není o tom, aby si člověk vytvářel imaginární svět, ve kterém všechno funguje dokonale jako v romantických filmech a rande je časem, kdy zapomínáme na všechny starosti a prblémy (i když si to dnes spousta lidí myslí a spousta vztahů kvůli tomu krachuje, protože jakmile se objeví problém a náš miláček se začne lišit od pana Dokonalého, už něco nezapadá do scénáře a tedy /podle nás/ nefunguje. "Kde je chyba?", ptáme se. Možná nemusíme chodit moc daleko. Stačí se podívat do zrcadla a zamyslet se nad tím, co (pro mě) vlastně vztah znamená. K čemu ho potřebuju? Aby mi přinesl štěstí? To je častý omyl mladých (i starších) lidí. Protože když člověk není šťastný sám, nebude šťastný ani ve dvojici. Nikdo mu štěstí jenom tak nepřinese. A pak bývají lidé zklamaní. K čemu tedy potřebuje člověk vztah? Odpovím za sebe: K tomu, aby se učil poznávat sám sebe a také toho druhého člověka a přijímal ho takového, jaký je. A to nejde bez komunikace a bez dávky trpělivosti. A bez toho, že se člověk vzdá části svých ideálů. Protože určitě i tvoje kamarádka vnímá, že má sama spoustu povahových nedostatků. Tak nemůže očekávat, že ostatní lidé (včetně jejího kluka) budou dokonalí. Třeba i ten kluk, se kterým chodí, má nějakou představu ideální holky a ideálního rande. Ale když si navzájem nic neřeknou, je to těžké. Zní to možná tvrdě, ale pozor! Když se člověk vyzbrojí opravdovou láskou, která je ROZHODNUTÍM pro druhého, pak se často podaří sladit i protichůdné osobnosti a vztah může být tak krásný, že to někdy připomíná pohádku nebo hezký film... :) Chce to jenom: 1) komunikovat, komunikovat a komunikovat a 2) nechtít druhého za každou cenu měnit. 3) Začínat vždycky od sebe a 4) pamatovat, že láska je trpělivá (to se týká i toho, aby moc netlačila na kluka s vyznáním lásky, kluci bývají všeobecně více uzavření a jakýkoli nátlak v této oblasti nepřináší nic dobrého). A co když zjistí, že by to opravdu nešlo, že by se ve vztahu trápili? Tak ať se rozejdou. Protože doba chození slouží také k tomu, abychom hledali (a jednou i našli) člověka, se kterým se nám podaří překážky překonávat společně. Přejeme tobě i tvé kamarádce, abyste se učily vztahům a učily se také poznávat samy sebe. Doporučujeme knížku od Kateřiny Šťastné-Beščecové: Umíš v tom chodit?, kterou vydaly Paulínky. Měj(te) krásný advent! P.

© redakce (09.12.2013 10:30)
Ahoj miriam, v pořádku to určitě není - někde bude chyba. Napiš na mail objednavky@in.cz (nezapoměň uvést svoji poštovní adresu, abychom tě mohli dohledat) nebo zavolej na tel. 775598604. Určitě se všechno vyřeší. Měj hezký den! P.

© redakce (09.12.2013 13:33)
Ahoj Anne, máme radost, že máš radost :) Možností, jak poslat dobro dál, je celá řada. Třeba napsat smsku nebo vzkaz s nějakým pěkným citátem nebo pozdravem (nebo jenom se smajlíkem a přáním krásného dne ;-)), pochválit někomu jeho práci nebo ocenit jeho snahu, usmát se na někoho nebo se s ním podělit o veselou hlášku nebo historku, obejmout smutného, zazpívat si s tím, kdo má dobrou náladu, něco vytvořit jen tak pro radost nebo pro potěchu někoho druhého (přáníčko, pohlednici, náušnice či brož, obal na mobil, malované tričko, výzdobu do pokoje, zarámovanou fotku,...), malovat, péct, tancovat, jásat, výskat,... :)) Tak ti fandíme, ať si z toho něco vybereš a staneš se studnicí radosti pro druhé a přejeme, aby ti tričko z INshopu udělalo ještě větší radost, pokud to ještě jde ;-)! Krásnou dobu adventní. P.

© reakce z redakce (05.12.2013 08:35)
Ahoj Kik, jsme rádi, že tě úvodník oslovil. Přejeme požehnaný adventní čas. M.

© P. Jan Balík (06.12.2013 08:02)
Milá Veruško, než je mu vysvěcen na kněze, má dost času na to, aby prostudoval Písmo a co na jeho základě církev učí. Před svěcením pak přísahá (tedy slibuje Bohu), že bude hlásat učení církve a tedy ne své. Kněz je hlasatelem Božího slova, které dnes zaznívá uprostěd církve. Není hlasatelem své nauky, to by zradil Krista. Nejde tak o poslušnost, jako o ztotožnění se s Bohem a jeho slovem pro dnešní dobu. Pochopitelně, že toto se týká učení o víře a o tom, jak v zásadních věcech podle víry žijeme, tedy morálky. Kněz má za úkol být slyšitelným hlasem Krista. Tam, kde je jistá volnost, i když je třeba v zásadě také přijímat rozhodnutí církve, jsou mnohá nepodstatná učení a běžné zákony a ustanovení právní, liturgické a pastorační povahy, které obsahuje kodex a různá nařízení biskupů. A nyní to nejdůležitější. Jistě není možné vést dialog prostřednictvím kazatelny nebo médií. Pokud kněz má v nějakých věcech, ve kterých je to možné, jiný oprávněný a zdůvodněný názor, může s ním vstoupit do dialogu, který se uvnitř církve vede (teologické fakulty, odborné teologické publikace, návrhy biskupům pro biskupské synody apod.). Ještě dodatek praktické povahy. Pokud kněz učí něčemu o víře či morálce zásadně jinak, než jak je to v Katechismu katolické církve, o čemž se můžeme přesvědčit jeho četbou, pak nemůže být věrohodným hlasem Božím. Hlásá své učení, které ale není plně Kristovo.

© reakce z redakce (07.12.2013 12:48)
Ahoj Klárko, u nás můžeš přijímat i na ruku. Jestli dáš levou dlaň pod pravou nebo naopak závisí taky od toho, jestli jsi pravačka nebo levačka:). Takže u praváků se dává pravá ruka pod levou, aby sis pak mohla hostii vzít pravou rukou. Nejvíc ale záleží na postoji úcty než na čemkoliv jiném, ale to určitě víš:). Požehnané adventní dny. Marie

© P. Jan Balík (06.12.2013 08:04)
Milá Kláro, berme opisování jako určitý sport, který občas provozujeme. Dáš-li opsat ty, je to jakási kolegialita s druhými. Pochopitelně by bylo špatné a jistě i hříchem, kdyby někdo stále opisoval a díky tomu udělal školu. To by byl podvod, ale když občas opíšeš ty nebo občas dáš někomu opsat ty, nebral bych to jako nějaký morální problém, spíše jako jistý druh adrenalinového sportu.

© redakce (04.12.2013 08:13)
Ahoj jane, také my děkujeme, potěšila jsi nás! Vyřídíme to i ve vydavatelství, ať mají také radost :) Krásně prožitou dobu adventní! P.

© redakce (03.12.2013 12:17)
Ahoj, v první řadě děkujeme za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Píšeš, že jsi strašně změněná "od jisté doby". Zkus se na chvíli zamyslet nad tím, kdy ta doba nastala. Co se stalo? Změnily se podmínky, ve kterých žiješ? Rozpadl se nějaký vztah, někdo blízký se odstěhoval nebo zemřel? Nebo se zěmnilo někdo uvnitř tebe? Začala ses víc zabývat sama sebou a svými problémy? Za svoji osamělost jsme totiž zodpovědní hlavně my sami. Když zůstaneš jenom pasivně sedět a čekat, až se starý vztah obnoví, kamarád přistěhuje zpátky nebo se lidé v tvém okolí sami od sebe změní, nic se nestane. Pokud budeš svoji osamělost svádět na někoho druhého, budeš cítit jedině hořkost; pokud z ní budeš obviňovat sebe, zažiješ vlastní porážku. Takže - co můžeš udělat? Prvním krokem k překonání osamělosti je postavit se jí tváří v tvář a přijmout odpovědnost za její řešení. To samé platí u úzkosti. A jak vidím z tvého vzkazu, už jsi ten první krok udělala. Teď nezbývá, než si uvědomit, že o tom, jak se budeš cítit, rozhoduješ hlavně ty sama. Na TVÉM rozhodnutí záleží, jestli se budeš utápět v osamělosti a úzkostných pocitech nebo se rozhodneš s tím začít něco dělat. Dobrým začátkem je přenést pozornost ze sebe na druhé. I psychologové vědí, že se úzkost často zmenší, když se přestaneme zabývat svými problémy a začneme pomáhat druhým. Rozhlédni se. Komu ve svém okolí můžeš pomoct nebo říct či napsat něco povzbudivého, pochvalného? Komu můžeš udělat něčím radost? Není to jednoduché a chce to možná trochu námahy, ale výsledky stojí za to. ;-) Další body souvisí s náplní tvého volného času. Pokud trpíš úzkostmi, neměla bys zapomínat na: a) dostatek tělesného pohybu - běh, cvičení, plavání,... b) dostatek spánku - alespoň 8 hodin denně, c) poslech hudby, která tě neuzavře do sebe, ale spíše tě rozradostní (např. křesťanštní interpreti - jejich částečný seznam najdeš třeba na webu hudba.signaly.cz), d) rozhovor s někým blízkým o svých pocitech - sdílená úzkost je poloviční úzkost, e) soustředění se na přítomnost - pravděpodobně 98 % věcí, které nás děsí, nikdy nenastane, proto je zbytečné si z nich dělat starosti, f) modlitbu a četbu Bible. Uč se chválit a děkovat - i za maličkosti. Je to dobrá prevence proti splínu. g) zapojení do farních (nebo jiných) aktivit - pokud je to aspoň trochu možné, zkus nabídnout své síly při pořádání nějaké akce. Rozhodně nebudeš sama a nebudeš mít ani čas zabývat se úzkostnými pocity. Naopak se vyhni depresívní hudbě a filmům (zvlášť před spaním), situacím, které tě ještě více uzavírají do tebe a nenechávej věci na poslední chvíli. To k pohodě a pokoji v srdci nepřispívá. Snad ti aspoň některá z mých rad pomůže. Držím palce a myslím na Tebe! P.

© redakce (02.12.2013 13:07)
Milá Leo, s tím ti bohužel neporadíme, protože jednak v redakci nejsme vystudované lékařky a i kdybychom byly, tak vyšetření přes počítač na dálku provádět nejde. Proto, pokud ti kulička v prstu bude vadit a rozptylovat tě, zajdi si ke své paní doktorce. Může to být shluk tuků, který se dá odstranit a budeš mít klid. ;-) Měj se hezky! P.

© redakce (02.12.2013 08:52)
Ahoj Katko, děkujeme za pochvalu, jsme rádi, že se ti časopis líbí a že si v něm dokážeš najít "to své". Myslíme na tebe, abys měla co nejméně důvodů plakat a aby ses dokázala radovat z každého dne. ;-) redakce

© redakce (02.12.2013 10:19)
Ahoj, myslím, že sis na svou otázku odpověděla částečně sama. Kdyby se o tebe ten kluk začal víc zajímat, určitě by se nemohl neptat také na to, čím žiješ, tedy i na víru. A také... existují dvě pravdy, o jejichž platnosti jsem se sama mnohokrát přesvědčila: 1) člověka záměrně měnit nelze; 2) víra je především dar, člověka nemůžeme přinutit ani přesvědčit, aby věřil. Můžeme se modlit, aby tento dar dostal, můžeme žít podle našich křesťanských zásad a pokud bude chtít, můžeme se s ním o tématech víry bavit. Ale přesvědčovat někoho záměrně většinou nepomůže. Spíš se takový člověk ještě více zatvrdí. Snad jenom, kdyby se nechal "vyprovokovat" a zajel s tebou a dalšími mladými třeba na nějakou akci pro mládež na DCŽM. Ale ani potom nebude zaručené, že změní názor. Víra i láska jsou svobodná rozhodnutí. Stejně jako tebe nemůže teď nikdo přesvědčit, abys toho kluka přestala mít ráda (přesněji: aby se ti přestal líbit a nebylas do něho zamilovaná), tak nemůže ani jeho nikdo přesvědčit, aby začal věřit a měl tě rád. Někdy je opravdu méně více. O víře s ním mluv jenom, pokud se tě sám na něco zeptá nebo zavede řeč, ale na druhou stranu ji ani neskrývej a nestyď se za hodnoty, kterými žiješ. Snaž se být pořád stejná, stát si za svým a neměnit názory jako ponožky ;-) Možná zjistíš, že vaše rozdílné pohledy na svět by nakonec byly tak velkou překážkou, že byste si v životě vůbec nerozuměli. A možná, že toho kluka nakonec na tvém způsobu chování něco osloví a bude sám chtít poznat víc. Myslíme na vás oba v modlitbě. Pěknou dobu adventní! ;-) P.