toto je moje odpověď na dotaz zkouška

Ahoj Natko, děkujeme za zajímavou otázku. Současná doba nás neustále do něčeho tlačí a bere nám pokoj a klid.

Jsi teprve v prvním ročníku, takže na starosti spojené s volbou budocího zaměření máš ještě minimálně jeden až dva roky čas. Zatím zkoumej, co tě baví, poznávej sama sebe, zkoušej i nové zájmy a nesoustřeď se jen na jeden obor. Neznamená to, že se nemůžeš věnovat biologii, i když ještě nevíš, jestli ji chceš dál studovat. Člověk totiž nikdy neví, co se může v životě hodit. Já jsem maturovala z biologie, protože mě moc bavila, a nakonec jsem si vybrala úplně jinou aprobaci (záleží také hodně na tom, na jakou školu se člověk dostane.

Plány jsou jen jeden z mnoha faktorů, který o našem budoucím povolání rozhoduje). Nelituji však hodin strávených na biologických olympiádách a volitelných seminářích. Daly mi hodně do života a naučily mě dívat se na svět z nových úhlů pohledu. Je dobré, že váš učitel je do svého oboru zapálený. Věřím ale, že by pochopil, kdybys mu řekla to, co jsi nám napsala. Že se zatím rozhoduješ, co dál, že tě biologie baví, ale přece jen bys kvůli ní nerada zanedbávala ostatní předměty. Takže na přednášku možná občas zajdeš, ale jenom, když kvůli ní nebudeš muset vynechat školu. Klidně si s ním někdy takto otevřeně promluv. Třeba až se tě zeptá, jestli jsi na nějaké jím doporučené přednášce byla. I kdyby tě potom nechválil tolik jako tvé kamarádky, netrap se tím a zkus jim to přát. Vždyť každá máte jiné talenty a kdoví čím se vlastně nakonec stanete. Ani sebevětší pochvala v biologii nikomu nezaručí šťastný život. Štěstí totiž není ukryté v pochvale jednoho učitele. Pokud prožíváš dobu postní, můžeš si dát jako postní sebezápor to, že kdykoli tě "přepadne" závist, v duchu se za kamarádky pomodlíš. Držíme palce a přejeme, ať správně poznáváš, čemu se budeš chtít věnovat.

Ahoj M., ani nevíš, jak Ti rozumím. V dospívání jsem se častokrát cítila podobně a mluvila jsem i se spoustou dalších lidí, kteří prožívali to samé. Stejně jako Ty, i já jsem nejstarší v rodině a ať se nám to líbí nebo ne, rodiče nás nejstarší berou jinak a mají na nás většinou vyšší nároky než na mladší sourozence. Ale není to v žádném případě horší postavení, má i spoustu výhod, které později doceníš. Už teď se můžeš těšit na zářijové číslo IN! a článek o tom, jak tyto výhody poznat a jak s nimi pracovat. Další věc se týká změny vztahu k rodičům. Dospíváš a dorůstáš v samostatného člověka. K tomuto osamostatňování patří i to, že Ti najednou připadají nemožní, nesnesitelní, jejich názory jako z Marsu,... Myslím, že mluvím snad za všechny, kdo prošli pubertou, že přesně tyto pocity cítili. Někdy člověk i vybuchne a potom může říct něco, čeho zbytek života lituje. Jak to všechno řešit a "nezabít" rodiče během dospívání? Nečekej, že se tyto pocity ze dne na den změní, ale na druhé straně z nich nedělej ani tragédii - jak už jsem psala, takové pocity a bouřlivé emoce, kdy se vůči rodičům vyhrazujeme, k dospívání patří a postupně odezní. Člověk si pak ještě rád přijde k rodičům pro radu. Ale to předbíhám. Co pomáhá? Když tě přepadne vztek, vyšli k nebi rychlou střelnou modlitbu třeba typu: "Pane, pomoz mi, abych měla rodiče ráda". Také pomáhá zatnout zuby a vydržet, neunáhlit se se zbytečným křikem, protože tím ničemu nepomůžeš - jenom rodičům ukážeš, že mají důvod se o Tebe bát, protože jsi ještě opravdu mladá a nemáš všechno pod kontrolou. Chápu i Tvé rodiče, že se o Tebe bojí. Jsi nejstarší dítě a i Tvoji rodiče se všechno (bohužel na Tobě) učí. U Tvých mladších sourozenců zřejmě už tak přísní nebudou. Je velice těžké rodičům ukázat, že Ti můžou věřit, protože i Ty sama se teprve poznáváš a neznáš své limity. Přemýšlej, jak ukázat rodičům, že k Tobě můžou mít důvěru a že jsi schopná se o spoustu věcí sama postarat. Zkus si o tom s rodiči promluvit otevřeně a třeba si pozvi i nějaké starší (už plnoleté) kamarády, kteří se za Tebe zaručí. Udělejte dohodu - třeba, že Tě pustí na nějakou akci jedenkrát za dva měsíce nebo že se vždycky vrátíš v hodinu, kterou určí apod. Vyslechni i jejich argumenty a nesnaž se hned rodičům oponovat. Řekni jim, že chápeš, že mají strach, ale jak jinak jim můžeš dokázat, že Ti můžou věřit, když Ti nedají příležitost to dokázat? No a pokud už Tě někam pustí, snaž se to, co jsi slíbila opravdu dodržet. Budeš mít argumenty pro příště. :-) Držím palce! Klidně znovu napiš, jak se Ti daří. redaktorka Petra

 Ahoj Paty, myslíme si, že úplně nejlepší bude, když se pomodlíš vlastními slovy - na začátku můžeš poděkovat za dnešní den, za všechno, co jste v něm mohli na výletě prožít (klidně můžeš vyzvat i spolužačky, aby se zapojily - aby popřemýšlely, co jim dneska udělalo radost a co se jim líbilo a pak za to - třeba jen stručně - poděkovaly). Potom můžeš poděkovat za to, že máš tak dobré kamarádky a třeba i za učitele. No a nakonec poprosit za další den, aby se nikomu nic nestalo, abyste měli dostatek sil nebo třeba aby bylo hezké počasí apod. Také můžeš poprosit o ochranu pro všechny blízké, kteří jsou doma. Znova se můžeš spolužaček zeptat, jestli by chtěly za něco poprosit, ale nenuť je, aby něco říkaly. Modlitbu zakonči jednoduchým "amen" (= staň se). Před tím, než se začnete modlit, můžeš spolužačkám vysvětlit, že modlitba je rozhovor s Bohem, v kterého věříš a který je všude s vámi. Že takový rozhovor vede člověka k tomu, aby se učil vážit si toho, co má, a zároveň si uvědomoval, že všechno sám neovlivní, ale to důležité - pokoj, radost, lásku,... - si může vyprosit. Můžeš třeba i říct, že to pro tebe hodně znamená, ale že pochopíš, když se modlit nebudou chtít a nebudeš se na ně kvůli tomu zlobit. (Pokud řeknou "ne", nebuď zklamaná. Víra je dar a ty se můžeš za své spolužačky dál modlit, aby nakonec Ježíše poznaly). Držíme palce a myslíme na Tebe.

 Ahoj Marry, moc si vážíme toho, že ses na nás obrátila s takovým osobním dotazem. V redakci souhlasíme s Tvojí maminkou a s knězem. Jídlo je teď opravdu lékem, který Ti má pomáhat. To, že se ráda dělíš s ostatními, je hezké, ale člověk vždycky musí uvažovat, jestli tím zároveň někomu neubližuje (sám sobě nebo třeba mamince, která jídlo připravuje pro Tebe a věří, že je sníš Ty sama). Také to, co čteme, není dobré brát vždycky doslova, ale snažit se to "napasovat" na svoji konkrétní situaci. Představ si, že by mezi blahoslavenstvími bylo napsané, že je šťastný ten, kdo si vyjde na dlouhou procházku do přírody a děkuje Bohu za její krásy. Sama o sobě je ta věta pravdivá a hezká, ale copak bych mohla vyrazit ven na dlouhou procházku, když mám chřipku a vysoké teploty? Určitě ne. A podobně je to i s blahoslavenstvím o dělení se se svačinou. Vím, že je pro Tebe těžké se nepodělit (stejně jako je těžké pro toho, kdo má chřipku, aby vydržel ležet v posteli, když je venku krásné počasí), ale není to sobectví. Sobectví by bylo, kdybys myslela jenom na sebe. Ale Ty si přece děláš starosti o spolužáky už jenom tím, že se s nimi chceš podělit. A Bůh vidí do Tvého srdce a ví, že nejde o sobectví. A také pomysli na to, že tím, že sníš svačinu a oběd sama, budeš myslet na maminku a na to, že jí tím uděláš radost. A to přece také není sobectví. Napadla nás ještě jedna věc: Pokud by ses opravdu chtěla podělit ze svého, můžeš čas od času něco spolužákům koupit ze svého kapesného a tak jim udělat radost. Ale není to nutné. Myslím, že můžeš mít klidné svědomí i bez toho. Máš dobré srdce a kamarádi se s Tebou nepřestanou bavit jenom kvůli tomu, že se s nimi nepodělíš o svačinu. Moc na Tebe myslíme, aby ses trpělivě léčila a byla brzy zdravá.