Předplatné časopisu
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz, info.in.cz

PORADNY

jsou během letní dovolené uzavřeny
(od 24.7.2020 do 9.8.2020)

Těšíme se na vaše nové dotazy od 9.8.2020 8:00.

Nejnovější dotazy a odpovědi

Otázka: Jak
Dobrý den, trápím se a nevím už kudy kam. Teď je mi 20, od necelých 17ti jsem chodila se svým přítelem. Po roce jsme se na malou chvíli (asi na 3 týdny) rozešli, ale pak jsme se k sobě vrátili, protože jsme si oba uvědomili, že patříme k sobě. Já si tu nechci hrát na vševědoucí nebo nějakou \"spasitelku\", no ale on měl hodně těžký život, dětství a tak, no a tenkrát když jsme spolu začali chodit, tak mi Ježíš řekl, že to bude hodně těžké, ale že mám vytrvat a že to nakonec budu já, kdo mu ukáže lepší svět a světlo. No, vlastně jsem s ním za ty 3 roky dospěla, nebylo to vždycky jednoduché, ale poslední půlrok (cca od prosince nebo ledna) to bylo hrozné. Měli jsme vztah v podstatě na dálku, protože on byl převážně v Praze, kde bydlí, a kam já se stěhuju až na září, protože začínám další novou školu. Měli jsme na sebe málo času a hodně se proto hádali. Já totiž dělám dvě školy a nebylo třeba pro mě možné jet za ním když on skončil v půlnoci v práci. No a pak se objevil nový učitel klavíru, který pro mě představoval všechno to co jsem si myslela že mi v současném vztahu chybí, navíc taky hudebník (já studuju operu), mně připadalo že si dobře rozumíme a tak jsem sama sebe přesvědčila, že jsem se do něj zamilovala. S přítelem jsme se rozešli, hodně to bolelo, ale myslela jsem že to je jen z toho zvyku že jsem s ním byla tak dlouho. S tím pianistou jsem potom strávila asi měsíc abych zjistila že to absolutně nefunguje, že je sice přesně takový, jak jsem si představovala a že má to všechno co jsem pro sebe chtěla, ale že to není ono. Zkrátka jsem měla všechno tak jak jsem chtěla, ale byla jsem daleko nešťastnější než předtím a uvědomila jsem si že důvod rozchodu s mým partnerem byla absolutně špatná komunikace, jako bychom na sebe mluvili ale každý jinou řečí. No, já si uvědomila, že ho opravdu miluju. Hrozně moc bych se chtěla vrátit zpátky, jenže on je teď s jinou holkou (já vím dobře že ona je jen taková náplast, protože on neumí být sám), a je mezi námi taková propast, je to strašně divný celá ta situace-vlastně jsem to zavinila já tím že jsem pořád myslela jen na sebe a je mi to teď hrozně líto. Omlouvám se že je to tak dlouhý...ale já nevím co si počít. A jako na potvoru Ježíš na moje otázky mlčí. Já vím že se říká že každý rozchod chce čas a že to přebolí, ale je mi jasný že nikoho už nemůžu mít kromě něj opravdu ráda. Myslíte si že je šance jak to..no, ne asi dostat zpátky, ale třeba začít znovu a lépe? Cítím strašnou beznaděj a prázdnotu a nedokážu se z ničeho radovat, ačkoli si uvědomuju že bych měla být šťastná že můžu chodit, slyším a vidím a tak..ale nějak ať se nutím jak chci tak se z toho radovat nemůžu. Díky že tu jste a dáváte naději a útěchu všem ztraceným a nešťastným jako jsem teď já...myslím na vás v modlitbě.
Margot, 20 let
Odpověď:
Otázka: Ve škole na mě tlačí, abych se rozhodla pro budoucí povolání. Já ale nevím. Co s tím?
Ahoj IN! Jsem v prvním ročníku na vysokém gymnáziu a cítím, že na mě ze všech stran doléhají lidé ohledně mého budoucího zaměření. Mám dvě kamarádky, které by se chtěly vydat na medicínu - i mě biologie baví, ale nejsem si jistá, jestli by medina byla pro mě ta pravá. Náš učitel na biologii je naprosto skvělý, je krásné sledovat, jak je někdo do něčeho tak zapálený. Snaží se mě a moje kamarádky do tohoto nadšení zapojit, a proto nám říká o mnohých přednáškách a poukazuje nám, kam bychom se měli podívat. Líbí se mi to, ale zároveň jsem pod jistým stresem. Nevím totiž, jestli se budu v budoucnu zabývat biologií a nevím, jestli pak není škoda, když právě kvůli nějakým přednáškám chybím ve škole. Mám ale strach, že kdybych na nějakou přednášku nešla, že si mě už nebude tolik všímat a bude chválit pouze moje kamarádky, apod. Nevím, co mám dělat. Závidím kamarádkám, které už o své budoucnosti mají představu a chtěla bych, abych také přišla na tu svou... Objevit moje přednosti a schopnosti a zjistit, kým bych se měla stát... Prosím o radu.
Natka, 15 let
Odpověď:
Otázka: Nesnáším svou rodinu. Co s tím?
Ahoj In. Chtěla bych se Vám svěřit se svými problémy a poprosit o radu. 1.Nesnáším svoji rodinu. Brácha (14) je v pohodě,chápe mě a tak,ale zbytek rodiny mi pěkně leze na nervy. Ségra se pořád chová trapně,malý brácha se zas často vzteká. Rodiče (protože jsem nejstarší) na mě nakládají nemožné množství práce,když to nezvládnu všechno,křičí a jsou naštvaní. Nesnáším rodinné procházky a výlety nebo tak. Prostě...byla bych radši,kdybych tu rodinu neměla. Vím,měla bych mít svou rodinu ráda,ale...nejde to. Co s tím? 2.Rodiče mě nikdy nechtějí pustit na žádnou akci jako např diskotéky,festivaly atd. Vždycky řeknou,že mě tam může někdo znásilnit a když si seženu partu,se kterou jsem relativně bezpečná,tak rodiče řeknou,že jsem na to mladá. Jo aha. Jiní chodí na takové akce už v 13, mě je 16 a v životě jsem na ničem podobném nebyla. Rodiče vědí,že se tam pije alkohol,ale vědí,že já bych nikdy opitá domů nepřišla...vysvětlují to všechno,že se o mě bojí. Chápu,ale co je moc,to je moc. Vážně nevím,co mám dělat,chci si někdy normálně vyrazit s kamarády na festival,zatančit si a zasmát se...tak jsem totální exot a asociál a akorát tak sedím doma a hraju se sourozenci pitomé hry. Co mám dělat? Jsem už z toho dost zoufalá. děkuju za odpověď.
M., 16 let
Odpověď:
Otázka: Chtěla bych se na výletě zkusit pomodlit s nevěřícími spolužačkami. Jakou modlitbu zvolit?
Chvala Kristu! Ve stredu jedeme na skolni vylet na 2 noci a rada bych holkam na chatce (prevazne nevericim) nabidla, aby se se mnou pomodlily. Nevim, jestli to prijmou, ale kdyby jo, nechtela bych, aby to bylo jen takove odrikavani naucenych modliteb, ktere stejne nebudou znat. Nemate nejake tipy na zabavnou modlitbu pro neverici, aby si nerekly, ze priste se uz nikdy modlit nebudou, ale naopak aby je to bavilo? Predem moc diky
Paty, 13 let
Odpověď:
Otázka: Bojuji s anorexií. Je sobectví nepodělit se o svačinu?
Milá redakcia! Bojujem s chorobou, ktorá sa volá anorexia a mám isté pochybnosti. Mám nastavený režim, že zjem všetko, čo mi mamina naloží. Lenže keď sme niekde na túre alebo aj v škole cez prestávku, vždy mám také nutkanie sa s desiatou podeliť (niekedy aj s obedom). Keď sa nepodelím aspoň s kúskom, pripadám si strašne sebecká. Keď som sa na to pýtala na spovedi, kňaz mi povedal, že jedlo je teraz môj liek a že s liekmi sa predsa nedelíme. poradil m, aby som požiadala maminu, aby mi niečo pribalila aj na ponúknutie. Lenže ja potom mám pocit, že nedávam zo svojho a to nie je pravá láska. Raz boli v In-e blahoslavenstvá na prázdniny a bolo tam, že blahoslavení sú tí, ktorí sa podelia o desiatu, lebo hoci nebude nasýtené plne ich telo, ale získa z toho duša... Je teda správne sa deliť o svoju desiatu alebo mám radšej poslúchnuť maminu a kňaza, príp. čo by som ešte mohla urobiť? Ďakujem za pochopenie a Váš čas :-)
Marry, 15 let
Odpověď:
 
 

Nejčtenější
co zaujalo i jiné...

(za poslední 2 měsíce)
 

Vydavatelství IN s.r.o.
Horní náměstí 12, 466 01 Jablonec nad Nisou

objednávky:
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz

redakce:
Purkyňova 5, 772 00 Olomouc

tel.: 775 598 603
mail: redakce@in.cz