Původní příspěvek:
Vidím, že jsme na tom hodně podobně. Je mi jako tobě 17. Taky jsem od malička spíš introvert. A rodinná situace mi k extroverci moc nepomohla... Teď mám už skoro půl roku přítele....Někdy nemůže pochopit, že se chovám "divně", ale já vím, proč to tak je a on to ví taky. Prostě se snažím žít přítomností a užívat si každé chvilky co můžeme být spolu. Jsem za ně opravdu vděčná. A hlavně jak říkáš. Poznávám, že nejsem sama, ale že mě má opravdu a ze srdce někdo rád. Je to krásný pocit, když víš, že tě někdo podrží a že se mu nebo jí můžeš s čímkoli svěřit. Ale čím to je? Myslím, že to souvisí s minulostí. Buď na ni musíme zapomenout...což není jednoduché, nebo ji přijmout a možná i vyřešit....pokud by měla souviset s naší přítomností nebo dokonce budoucností. Přeji silné nervy a spoustu úspěchů k rozluštění záhady.... :) Přezdívka (jméno): Anežka
|