Původní příspěvek:
Ahoj, rozhodně v tom nejsi sama - takových holek je spousta - a ještě šíleněji zamilovaných. Láska je šílená, bez toho by to nebyla láska. Já sice v současné době nemám podobný problém, ale taky jsem byla několikrát v životě zamilovaná do někoho, koho jsem vůbec neznala... a nakonec mě na tom vždycky asi nejvíc štvalo to, že jsem nenašla odvahu ho oslovit. Ale proč se toho bát? Není lepší jednou se odhodlat a oslovit ho, začít se s ním bavit a po nějaké době si s ním o Tvých citech snad i promluvit (i když se to takhle může zdát jako šíleně těžké a nemožné), než se každý den ještě kdovíjakou dobu trápit a snít o tom, že se jednou dáte do řeči? Třeba se zítra odstěhuje a už se nikdy neuvidíte, stát se může cokoli...a pak by sis mohla celý život vyčítat, žes alespoň něco nezkusila. Nemusíš si s ním napřímo promluvit, vždycky se dá něco vymyslet. Přemýšlej, kdo z Tvých kamarádů by vás mohl seznámit (i třeba "náhodou"), zkus si najít nějaké obyčejné téma (pro začátek třeba dotaz na autobusový spoj, jestli neviděl tudy projít Tvou kamarádku atd.,...), záleží taky hrozně moc na tom, kde se vídáte, jestli je to na ulici, u rodičů v práci,...a kdo to je. Moje rada zní: přestaň myslet na něj, mysli spíše na to, co můžeš udělat pro to, aby ses s ním seznámila. Přemýšlej! A když se s Tebou nebude chtít vůbec bavit, když bude hrubý, nebude se Ti na něm cokoli líbit nebo o něm zjistíš špatné věci, aspoň budeš vědět, žes pro to udělala všechno, co jsi mohla, a nemusíš se tím trápit. Udělej něco! Uvidíš, jak se Ti uleví. Hodně štěstí!
Přezdívka (jméno): Janča
|
