Původní příspěvek:
Ahoj, přesně jak napsala JUdi přede mnou, taky myslím, že je to o tom, že jako děti do kostela musíme. Dřív sem to brala jako běžnou věc, ale teď cítím, jak se "kroutím", a nechce se mi tam chodit. Ale poslední dobou mám takové zajímavě stavy. Do kostela si občas "jen tak" sama zajdu, protože se tam prostě chci pomodlit a zklidnit. S rodičema se mi tam ale třeba vůbec nechce! Nebo třeba: někdy na "kostelový" věci nadávám, něco se mi z toho protiví atd., ale když někdo haní církevní věci, nebo vykládá, jak přestal věřit atd., tak mě to uráží a dotýká se mě to. Je to pro mě složitý období plný zmatků, no. Chápu, že tě to bolí. Ale můžeš se za něj pomodlit. Přezdívka (jméno): Jungle
|