Původní příspěvek:
Ahoj, já jsem taky dost introvertka :) A jsem za to ráda, že jí jsem.
Dříve jsem se trápila, že jsem hodně tichá a moc s lidmi nemluvím, hlavně s neznámými lidmi. Svěřila jsem se s tím mamce a ta mi řekla, že jestli nemám co říct, ať neříkám nic. Pak i kmotřence a ta mi řekla, že taky bývá tichá, že když nemá co říct, nic neříká, a že každý občas má ty svojé tiché chvilky. Někdo dokáže komunikovat s ostatními lehko, někdo to má těžší, jako já. I mezi přáteli. Přestala jsem řešit to, že mi to nejde, a přenesla jsem se přes to. Přestala jsem řešit to, co si o mě ostatní myslí, proč toho moc nenamluvím. "Oni" mě neznají, teprve až mě poznají, zjistí, že dokážu být pořádný extrovert, nebo že mám jiné úžasné vlastnosti, které extroverti nemusí (ale mohou) mít, např. umění naslouchat. A teď, jak jsem přestala to vše řešit, se cítím víc sama sebou. A těší mě být sama sebou.
A jestli tohle nestačí, tak je tu ještě jedna věc: Co by to bylo za svět bez introvertů? Pořádně hlučný svět. :)
A pamatujte, Pán Bůh vás obdařil jedinečnými vlastnostmi. Jste jedinečné! :) Přezdívka (jméno): Me
|