Původní příspěvek:
Takovou zkušenost mám. Zažila sem to dokonce od svým kámošek, od holek se kterýma sem se znala od školky. Prostě bylo nás moc a tak mě nějak přestali potřebovat a byla sem pořád páté kolo u vozu, hrozně mě to mrzelo... Když sme se bavili v kroužku, tak mě ignorovali a za každé jejich případné zareagování na to co sem řekla sem byla nesmírně vděčná, ale bylo to čímdál víc zřídka. Pak mi řekli at za něma pořád nedolézám, nemohla sem to pochopit, protože sme byli předtím pořád kámošky a navíc to byli křestanky. Bavila sem se vždycky s něma, ale měla sem i jiné kamarádky a to jim asi z počátku vadilo, nebo nevím. Taky proto, že sem byla introvert a nechodila s něma vždy všude kam šly. Ale přesto sem se chtěla s něma kamarádit, protože to byli jediné křestanské holky v okolí. Pak sem to pochopila, opravdu o mě nestojí, vystačí si sami, a začala sem si hledat jiné kámošky a s těma už to bylo lepší. Na ty předchozí se nezlobím a bavíme se, ale nějak už ty vztahy nejsou takové jak kdysi, prostě se pozdravíme prohodíme pár slov a stačí. Ani mě to nemrzí, asi to chtěli sami :-)) Pak když sem se bavila s novýma kámoškama tak sem po dlouhé době pocítila co to je být si rovny, nebojovat o pozornost toho druhého, prostě pocítila sem porozumění. HOdně štěstí, hledej takové kamarádky se kterýma si budeš rozumět a které budou k tobě vnímavé, třeba i tady na INu. Mě se tu podařilo najít skvělou kámošku, se kterou se nevídám často, protože je z daleko, ale jinak super. Přezdívka (jméno): Hanula
|