Původní příspěvek:
Je tady problém (vyloučení spolužáky, nemoc v rodině, tlak na to, jaký má mýt holka zadek, aby byla krásná a líbila se chlapům, ...) Člověk nevidí východisko, tak se snaží tuhle beznaděj přebýt něčím horším, (mlácení se do toho, co chci mít jinak, řezáním..., nebo pokud nemá sílu a odvahu pořezat se, tak myšlenka, aby ho nějaká nemoc, či jiná tragédie "osvobodila" a "přivedla na správnou cestu"). Je to zárověň i kapitulace, hrozné zoufalství a odevzdání se (ať klidně zemřu - často to i sebevraždou končí) Je to nejen v období dospívání, kdy se srovnávání člověk prostě nevyhne, hledá se a pokud není takový a onaký, tak vlastně nemá cenu + do toho hormony ... Může to být i v dospělosti např. smrt při dopravní nehodě, nebo nějaká šikana v práci, nebo nějaká jiná nespravedlnost, která se děje a vy to nemůžete ovlivnit. K tomu vyvolávání nad sebou různých nemocí a i fyzickému ubližování je důležité hlavně dodat, že to skutečně funguje a že to tehdá bylo veliké štěstí. Nepíšu teoretický názor, ale praktickou (osobní) zkušenost. Přezdívka (jméno): markýza desát
|