Milá Jani,

ano, eutanázie je hřích, protože je to zabití nevinného člověka. Proč to tak je, si můžeš přečí st třeba tady: http://www.vira.cz/otazky/Eutanazie.html

Podle četnosti tvých dotazů to vypadá, že o víře hodně přemýšlíš, zkus si proto pořídit YouCat, kde je spousta věcí vysvětlena :) Martina

Milá Elo,

jak vidíš, nelze z jedné věty a to ještě ze Starého zákona hned dělat jasný závěr, co je správné a co ne.

Tetování patří mezi zvyky, které byly spojeny s určitou kulturou. Do evropské a křesťanské nikdy nepatřilo. Až v poslední době se stalo módou.

Pokud jde o umírněné tetování, řekl bych že přímo hříchem není. Avšak je vhodné přemýšlet, co mě k tomu vede a zda to není zbytečné vyhazování financí a nebo spoutanost módou.

Pokud by šlo o rozsáhlejší tetování a to ještě s nějakými divnými znaky (třeba i satanskými), pak bychom už uvažovali o hříchu a to o hříchu nestřídmosti. Prostě dělám něco, co není třeba konat, je to zbytečné; dělám to z nějakého důvodu, který do určité míry podněcuje pýchu; dávám finance do něčeho, co je nepotřebné a moje finance by mohly pomoci potřebným lidem. Kolik dětí umírá hlady, nemůže chodit do školy a já si tady budu vyhazovat peníze za zbytečnost?

Ale je třeba se na věc dívat i z pohledu další otázky: z jakého důvodu si chci tetování nechat udělat? Kvůli módě? Pak bych řekl - tak ho dělat nebudu, protože se nechci podřizovat módnímu trendu a nechat si tak brát svobodu.

Dělám ho proto, že chci na sobě mít nějaké symboly? I kdyby byly svaté, nevidím proto důvod. 

Mimo jiné, může být i nevratné a jednou může zase člověk litovat, co si nechal vytetovat.

Závěr: moc bych jakékoliv tetování neradil. Není nutné a finance mohu opravdu darovat na potřebné. Tetování lze ale považovat také za poškozování těla, které je hříchem.

Milá Jani,

náměstkem Krista na zemi není Duch svatý. Duch svatý je třetí Božská osoba. Je nám dán při křtu, abychom mohli žít jako děti Boží. Kde se v Písmu píše o papeži? Samozřejmě, že toto slovo v Bibli nenajdeš. To vzniklo až později. Avšak v evangeliích je jasně vidět, že Pán Ježíš ustanovil sice 12 apoštolů, ale z nich zvláštním způsobem určil Petra, aby byl v čele. Pak se to ukázalo jasně ve Skutcích apoštolů: Petr hovoří za ostatní apoštoly, na prním koncilu rozhoduje, Pavel se s jím chce setkat. V Tweetuj s Bohem je o tom v kapitole 2.17. Ježíš Petrovi řekl: "Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále zbuduji svou církev." Mt 16, 18. Petr nakonec žil v Římě, kde podstoupil mučednickou smrt, a proto biskupové Říma přijali úkol, být v církvi prvním.

V Desateru ve Starém zákoně šlo o to, že si národy shotovovaly nějakou podobu zvířete a měli za to, že právě tato modla je jejich bůh. Proto měli Izraelité zakázáno zobrazovat svého Boha. V Novém zákoně došlo ke změně, protože Ježíš byl člověk a Bůh zároveň. Byl tedy mužem. Proto není nic proti tomu, abychom si ho nějakým způsobem zobrazili. Víme, že obraz či socha není on sám, ale jen pomůcka, abychom si pomohli k modlitbě. Stejně tak zobrazujeme Ducha svatého jako holubici. Jistě, Duch svatý není holubice, ale tak se píše v Písmu, že se zjevil při Ježíšové křtu.

Milá Jani,

zde musíme rozlišovat.

Mistr Jan Hus, to je otázka českých dějin a patří do 14.-15. století (1415 byl upálen).

Reformace je záležitost pozdější, evropská a je spojena s vystoupením Lutera v roce 1517.

Hus se snažil být reformátorem, horlil proti různým nešvarům v církvi. Takových mužů a kazatelů byla v té době celá řada, včetně pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Kde byl tedy u Husa problém? Především v jeho věroučném bludu, který přijal od Viklefa, anglického myslitele 14. stol. Mimo jiné hlásal, že církev je nevidetelná a král či papež mají být posloucháni jen tehdy, když nemají těžký hřích, že kněz proměňuje chléb v tělo Kristoveó jen tehdy, když nemá těžký hřích atd. Hus se také politicky vázal na problematického českého krále Václava IV. To vše vedlo k jeho středu se světskou i církevní mocí. Odvolat měl bludy, což neučinil. V tehdejší době se trestalo upálením, což bylo jistě surové. Bohužel se mnoho surovostí dějen i v současnosti. V Čechách pak vznili nepokoje a Hus se stal jakosi ikonou. Husitské války byly kulturně jedním z nejhorších období českých dějin. Došlo k zničení nesmírného kulturního dědictví. Teprve daleko později si ho vzali jako autoritu různí evangelicí v čekých zemích a jeho postava byla zneužita za první republiky a stavěna proto katolíkům. Hus v zásadě nechtěl zakládat novou církve, ale chtěl, aby lidé a hlavně knaží a biskupové žili podle evangelia.

Jinak je to s Luterem, který vystoupil ze začátku také proto nemravnostem v církvi, ale velice rychle napadl přímo základní nauku církve: např. odstranil svátosti kromě křtu, odmítl autoritu biskupů a papeže, začal zcela jinak vykládat Písmo svaté. Tedy jistým způsobem chtěl založit církev novou a pravou, bez kněží atd. To, co se pak v Evropě stalo, bylo ale spojeno s mocnými tehdejší doby, kteří začali zabírat církevní majetek. Došlo k válkám o moc a majetek. Mnozí pánové tedy podporovali Luterovo hnutí, protože v tom viděli možnost se obohatit. Nakonec došlo po dlouhých válkách k tzv.vestfálskému míru (1648), který obsahoval i to, že bylo dohodnuto: jakou víru má pán, takovou víru bude mít všechen lid. Naše země se dostaly do vlivu katolických pánů, proto se stali katolickými zeměmi. 

Ahoj Bety!

Moc děkujeme za chválu našeho setkání, všichni v redakci máme opravdu radost, že se líbilo :)

A teď k tvému dotazu. Je dobře, že nad litanií přemýšlíš, k tomu jsou totiž určené. Něco obecného o litanii si můžeš přečíst tady: http://www.modlitba.cz/modlitba-v-zivote/seznam-modliteb/modlitby-rozdelene-podle-formy-zpusobu/litanie/

Jednotlivá oslovení z litanie jsou často hodně stará a nám dneska nemusí dávat na první pohled hned smysl. Oslovení jsou často metaforická a hodně poetická, je třeba nad nimi přemýšlet v kontextu Bible a tradice. Podrobnější článek o loretánské litanii najdeš tu: http://krystal.op.cz/amen/1998/amen5-98/a3.htm

Pak ještě vyšla knížka od Jozefa Kútnika Šimálova Litánie loretánske: rozbor a výklad, ale je ve slovenštině, tak možná bude trochu problém sehnat ji u nás a možná na tebe bude ještě moc odborná.

Kdyby ti něco nebylo jasné, nebo bys potřebovala podrobnější vysvětlení, klidně se ještě ozvi :) Martina

Milá M.,

ptáš se opravdu na vážnou otázku. Odpověď je ale jednoznačná: ANO, i taková dívka může uvěřit v Boha, který miluje. Proč? Protože Boží láska je víc, než vše lidské zlo. Boží láska dokáže každé lidské zlo překonat, dát milost k odpuštění a dokonce i k smíření. Vem si třeba svatou otrokyni Josefinu Bakhitu. Nebo jsem znal mnoho kněží, kteří byli dlouhá léta ve vězení, byli mučeni a biti, ale neměli v sobě žádnou nenávist k těm lidem, co jim ublížovali. Nakonec náš Pán Ježíš - odpustil na kříži těm, kteří jej ukřižovali a mlátili a nás vyzval, abychom odpouštěli těm, kteří nám ublížili. Je to tajemná a mocná síla Boží, kterou k tomu potřebujeme, kterou nám dává Duch svatý.
Víra, že Boží láska překonává každou lidskou zlobu a nakonec i ďábla, který lidi svádí a vede ke zlu, je podstatou evangelia. A pak, taková dívka právě proto, co zažila, může velice intenzivně prožívat skutečnost, že se může "schoulit" do Božího klína, kde je jen láska, pohlazení, bezpečí.

Milá Dádo,

děkujeme ti za tvoje dotazy. V první části se ptáš, co s tím, když se ti líbí učitel. Taková věc se občas stane. K učiteli vzhlížíme, v dospívání objevujeme sami sebe, hladáme lásku... Asi nejde moc dobře zabránit tomu, že se ti začne líbit učitel. Důležité je ale umět se s tím poprat. Hned na začátku je potřeba říct, že s učitelem (a to hlavně ve chvíli, kdy má rodinu, a vzhledem k tvému věku) žádný vztah není možný a ani nemá budoucnost. Učitel si ze své funkce nemůže dovolit vztah se studentkou a na základní škole už vůbec. Nejlepší bude, když si budeš držet odstup. Je v pořádku se usmát, když s druhým mluvíš, na tom není nic špatného. Jen si dávej pozor na ostatní věci. I pro tebe bude lepší, když se s učitelem budeš bavit jen o věcech, které se týkají školy, omezíš nebo úplně vypustíš nějaké osobní svěřování, nebudeš s ním zůstávat o samotě... Chce to trpělivost, pevnou vůli a odhodlání, ona zamilovanost časem přejde. Ve škole zkus trávit hodně času se spolužáky, ať nemáš čas myslet na učitele a přijdeš na jiné myšlenky, a soustřeď se na budování kamarádských vztahů s vrstevníky. Také se pomodli k Bohu o sílu se se svými city poprat. Kdyby ses v téhle věci ještě potřebovala poradit, klidně nám zase napiš :)

A v druhé části otázky se ptáš, jaká je hranice mezi sdělením úspěchu a mezi chlubením se. Těžko říct, každý to vnímá jinak a asi také hodně záleží na situaci. Každopádně by se dalo říct, že chlubení je, když člověk všechny okolo otravuje svými úspěchy, pořád o nich mluví, všem je vnucuje, tváří se, že je nejlepší a nezajímá se o ostatní. Sdělit druhému svůj úspěch je v pořádku, můžeš tak sdílet svoji radost s druhými, což je krásné. Většinou to stačí ve vhodné chvíli konstatovat a dodat, že z toho máš radost, když o to druzí projeví zájem, klidně se pochlub svým úspěchem víc. Pak je potřeba poznat, že v některých situacích ani to konstatování není dobré. Třeba když kamarádka dostane pětku z písemky, tak není úplně nejlepší vytahovat, že ty máš jedničku. To je spíš potřeba přijít a nabídnout doučování. ;) Martina

Milá Verčo,

vybrat si jako biřmovacího patrona muže, tedy svatého muže, je možné. Jak Tě bude biskup při biřmování oslovovat? Tak to je úplně na něm a na momentální inspiraci. Možná tě osloví spíše tím mužským jménem, ale nemusí. Takže se nech překvapit.

Milá kkkometko,

z toho, že chodíš doma, když jsi sama, málo oblečená, se nemusíš zpovídat, protože to není hřích. Avšak! Je vhodné si uvědomit, že nám Bůh daroval tělo a že tělo normálně oblékáme. Mimo jiné i proto, abychom vyjadřovali k němu úctu. Přeci jenom po dědičném hříchu nás někdy tělo svádí k zneužívání (přílišná soustředěnost na tělo, sebeukájení... u mužů zvláště chlípné pohledy na ženské tělo ...). Patří tedy k dobrým zvykům, že se vhodně oblékáme. Doma jistě můžeme být pohodlně oblečeni, ale myslím si, že je dobré nad tím přemýšlet i vzhledem k budoucnosti Tvého života. Pokud uzavřeš manželství a budeš mít rodinu, je dobré, aby rodina měla svoji kulturu. Aby rodina nechodila doma neoblečená nebo v nějakých cárech. Naopak, aby jednotliví členové i svým oblečením vyjadřovala úctu jeden k druhému.